Dobrý zvyk autorů a tiskařů Dobrý zvyk autorů a tiskařů — podepisovat se pod se pod svou práci — se datuje do prehistorie knihy. Papírenské závody opatřovaly své produkty charakteristickou průsvitkou, tiskárny umisťovaly už do prvotisků patnáctého století takzvaný signet, dekorativní grafickou nebo typografickou značku, která plnila stejnou identifikační funkci. Tam, kde nebyl tiskař znám, třeba proto, že se z knihy ztratila tiráž, označoval se latinsky jako Typographus ignotus neboli tiskař neznámý.
Dobrý zvyk autorů a tiskařů
Německý tiskař Christian Egenolff se za svou práci nestyděl. Ve frankfurtské dílně, kde pracoval pětadvacet let, vzniklo více než 400 tisků včetně mnoha odborných prací.
Většinou se však autorství tají záměrně, a důvody, proč se do knih nepodepisovat, bývají dva: buď nepříznivá politická situace, nebo hrozící ostuda, spojená s lynčováním rozběsněným davem, který chce vrátit své vydřené peníze. Zatímco v nepřátelském režimu nás zamlčování autorství chrání před perzekucemi ze strany státu, v demokracii politické motivace k anonymitě odpadají. Ale i tak se někdy dobře zavedení autoři raději zřeknou svého pravého jména, když zatouží vydělat pár grošů navíc nezávaznými brakovými žánry, které mají větší čtenářský potenciál než tklivé umělecké dušezpyty. Za účelem kamufláže se proto vymyslela užitečná věc: krycí jméno neboli pseudonym.
Pseudonym může být víceméně náhodně zvolený, nebo naopak rafinovaný, vtipný, mnohovrstevnatý. Uplatní se dobře tam, kde by zveřejnění skutečného jména mohlo ohrozit autorův nezměrný majestát. Tehdy se dá dobře využít klasický anagram (Sláva Vláčku), uctivý aristonym (sir Venceslaw) nebo oduševnělý hieronym (svatý Václav). Bohaté možnosti nabízí opisný frazeonym (Ten, jenž cinká rolničkami), vývarníkům přijde vhod grafická značka čili grafonym (kosočtverec), ostatním zas hravý pseudogynym (Kikina) nebo takzvaný ironym: například osvědčený Vexator (Škůdce)…